Sériově vyráběné koberce si domů pořídíme vcelku snadno. Koupíme je za nevelký peníz, protože se jedná o strojově zhotovované kusy, kterých vychrlí továrny den co den ohromné množství, a tudíž si na nich není nic moc čeho cenit. A když se tak prošoupou, znečistí nebo jinak poškodí či dokonce majiteli i jenom zevšední, je jejich osud jednou provždy zpečetěn.
Jenže jsou i docela jiné koberce. Takové, s nimiž si dali tkalci hodně práce, jimž věnovali fůru času i notnou dávku umu, a proto si tyto nezaslouží nějaké to banální vyhození. K takovým se lidé, mající rozum a cit, chovají docela jinak. Opečovávají je, ba přímo hýčkají, a když takové textilie doznají újmy, hledá se řešení, jak jim vrátit jejich zašlou slávu.
A toho se dosáhnout dá. V podobě restaurování koberců.
Existují už naštěstí i ti, kdo něco podobného dokážou, kdo se tímto zabývají dokonce už od šedesátých let dvacátého století, a to více než úspěšně. Tedy ti, kdo se zabývají konzervováním velkoplošných gobelínů a koberců, a také restaurováním drobnějších historických textilií typu prapory, gobelínové potahy a podobně.
S těmito umělci se dá dohodnout na mnohém. Před samotnou restaurací toho kterého kusu vždy zhodnocují poškození daného kusu, navrhují způsob podle nich nejlepší opravy včetně rozpočtu, a po dohodě s investorem se pak pustí do díla, jehož cílem je dosažení co možná nejkvalitnějšího zrestaurování a nejdelšího prodloužení životnosti. S dochovaným historickým materiálem pracují citlivě, aby se tento v maximální možné míře zachoval, opravují na něm jak drobné, tak i rozsáhlejší škody. A dokážou v případě potřeby i dotkat chybějící části, jimiž se nahradí to, co se nedochovalo.
A díky těmto počinům se vracejí staré a vzácné kusy opět do výtečné kondice, mizí to, čím se na nich podepsal krutý zub času. A člověk se tak jimi může pyšnit a kochat i nadále, není třeba oželet ony vzácné svědky třeba i hodně zašlých časů. Ty, jež jsou unikátní a drahé a tudíž si restauraci zaslouží. Protože by jich byla škoda.